Při vyřknutí pojmu pohlavní nemoc si v dnešní době na jako první většina lidí vzpomene na aids, avšak není tomu tak dávno, co byl velice vážnou a obávanou nemocí právě syfilis. Jeho výskyt se v populaci po vynalezení penicilinu citelně snížil, avšak v posledních několika letech je opětovně na vzestupu, a ač se to může zdát absurdní, stále na něj umírají lidé. Sice se jedná o země třetího světa, kde je velice špatná úroveň zdravotnictví, což však nesnižuje hrozbu, jakou tato nemoc pro společnost představuje. O jejím původu se stále vedou spory, existují dvě naprosto odlišné teorie, jenž jsou podle historika Alfreda Crosbyho nejspíše pravdivé obě.
Historikové a antropologové stále vedou debaty na téma, zda tu syfilis byl již v dávných dobách, nebo se do Evropy dostal až z Nového světa s posádkou Krištofa Kolumba. Pro teorii před Kolumbovskou mluví např. nálezy v popelem pohřbených Pompejích. Jeho obyvatelé byli naprosto nečekaně zasaženi erupcí v roce 79 a nabídli tak vědcům naprosto unikátní pohled na zdraví tehdejší populace. U jednoho s obyvatel Pompejí si všimli znaků až příliš připomínajících příznaky syfilitidy. Někteří učenci v průběhu 18. a 19. století připisovali zásluhy na jeho popisu již Hippokratovi, který zaznamenal symptomy v jeho terciální fázi. Obdobných příkladů by se mohlo vyjmenovat stovky. Avšak stále se nepodařilo nalézt jasně průkazné důkazy, tak je nutné brát v potaz i druhou teorii, kdy byl syfilis do Evropy přivezen až expedicí do Nového světa. Je nutné podotknout, že k první epidemii nemoci došlo až po této události a jejím epicentrem byla Neapol. Tu v roce 1494 obléhala francouzská armáda Karla VIII, jejíž vojáci se v místních nevěstincích nakazili. Po nátlaku Vatikánu a tzv. Benátské ligy byl Karel VIII nucen ustoupit a jeho žoldnéři se vrátili do svých domovů po celé Evropě. To v roce 1495 vyvolalo epidemii nevídaného rozsahu. Nemocní Neapolské chorobě podléhali již v druhém stádiu. Jejich tělo bylo od trupu až po kolena obsypané puchýřky, které měli za následek odpadávaní masa a během několika měsíců umírali. Již zmíněný historik Alfred Crosby tyto příznaky připisuje setkání Evropanů s doposud neznámým druhem baktérie Treponema pallidum. Zároveň však předpokládá, že na starém kontinentě se tato bakterie vyskytovala taktéž, akorát rozdílným působením prostředí došlo v Americe k jejímu zmutování do vysoce infekční podoby.
Syfilis v době renesance počtem úmrtí překonal i obávaný mor, jen v následku prvotní epidemie si vyžádal pět miliónů mrtvých. Tak jak ho známe dnes, se začal prezentovat až někde na přelomu 16. a 17. století, kdy se začínali čím dál častěji objevovat pacienti i v pokročilém třetím stadiu. Poprvé byl podrobně zdokumentován pod jménem místa epicentra, tedy neapolská nemoc, ale během chvíle dostal hned několik přízvisek. Italové, poláci a němci mu říkali francouzská nemoc, Holanďané španělská, Rusové zase polská, Turci použili pojmenování nemoc křesťanů a takhle by se dalo pokračovat do nekonečna. Tak široké spektrum národnostních názvů měl na svědomí prostý fakt, velice často k jeho šíření docházelo od zahraničních námořníků. Během 16. století se na základě počáteční fáze, kdy se objevovala vyrážka podobná neštovicím, používalo pojmenování velké neštovice. Za dnes používaný název syfilis vděčíme italskému básníku a lékaři Girolamo Fracastoro, jenž tuto nemoc zachytil v jedné své básni. Na mladého pastýře Syphila v ní sešle bůh Apollo trest za jeho odvrácení od božstva. Některé prameny uvádějí, že inspirací pro volbu jména mu bylo řecké slovo syphlos, jenž v překladu znamená zmrzačený či znetvořený.
Během historie zkoušeli lékaři mnoho metod léčby, avšak povětšinou bez většího úspěchu. Některé metody byly naprosto neškodné, kdy byl pacient koupán v jelením mléce, či se využívalo různých bylinek. Avšak v zoufalství přišly na řadu naprosto nesmyslné léčby, jenž doporučovaly např. koupele v krvi panen. První léčbou vykazující alespoň částečné výsledky bylo užívání rtuti. Po jejím aplikování se pacientovi sice ulevilo od bolesti, ovšem nesla sebou i řadu nežádoucích účinků. Zlom ve výzkumu nastal až v roce 1905, kdy Fritz Schaudinn a Erich Hoffmann objevili v tkáních pacientů bakterii Treponema pallidum. To vedlo o rok později k vytvoření Wassermannova testu. Ten byl sice poměrně nepřesný, přesto se jednalo o pokrok v detekci onemocnění. Sice stále neexistovala účinná léčba, ale alespoň se mohlo zabránit dalšímu šíření. Objevení původce syfilis vedlo během krátké doby k nasazení léků postavených na bázi arzeniku. Ten působil antimikrobiálně a v prvních stádiích nemoci nabízel slušnou šanci na vyléčení. Salvarsan se začal používat v roce 1909, o tři roky později ho nahradil neosalvarsan, jenž byl jednodušší na výrobu a ve 40. letech byli tyto arzenové sloučeniny zcela nahrazeny mnohem účinnějším penicilinem.